Neděle není pro slabochy

Kocour Garfield neměl rád pondělí. Já nemám ráda neděle odpoledne. Zejména zimní neděle odpoledne. A zejména od té doby, co mám dvě děti, z nichž to mladší (jak to tak bývá) nemá sebemenší pud sebezáchovy, co víc, rádo a často testuje integritu svého malého, z mého pohledu křehkého, těla. A jakoby to samo o sobě nestačilo, momentálně se nachází v prvním období vzdoru.

S mými dětmi se to má tak, že jsou to od narození outdoorové kusy. Na počasí nezáleží, a jakože nám v Nizozemsku prší více než často, pokud si můžou vybrat, jsou venku. Ve zkratce by se dalo říci, že žijí podle rčení: "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení." Takže většinu našich víkendů trávíme venku. Na zahradě. Na procházce. Na kole (jak jinak). U moře. Problém je, když se opravdu nedá jít ven (ven se dá jít podle mých potomků v podstatě vždycky), nebo když se tam nedá být dlouho. A když jsou možnosti venkovních aktivit omezené, a my přece jen musíme být více uvnitř, přichází na scénu přemýšlivé, neohrožené mozečky našich plodů lásky. A berou s sebou vše kolem. Psa. Celý obsah příborníku. Vázu po babičce.

Tímto jsem snad trochu přiblížila situaci. Věc se má pak tak, že neděle odpoledne je final boss domácích adrenalinových aktivit. Všechno, co se může stát a pokazit, se stane a pokazí. Jenže vysvětlujte to čtyřletému a dvouapůlletému dítěti. Ale abych je tady jen tak neočerňovala, v momentech, kdy si hezky skládají lego nebo kreslí, to bývám právě já, kdo přijde s nějakým skvělým upgradem aktivity, která ústí v lepším případě jen v pláč.

Takže na konci tohoto dne býváme všichni patřičně unavení. Fyzicky. Mentálně. Rodičovsky. Partnersky. Ale potom, když si v klidu piju horký čaj, sama, v tichu, aniž by se mě kdokoliv dotýkal, prostě když jsou veškeré senzorické podněty na minimum, a přemítám o mém týdnu, jsem šťastná, jsem pyšná, jsem přesně tam, kde chci být. Tohle je ta bezmezná, bezpodmínečná láska. Anebo biologicky podmíněný stockholmský syndrom.

Krásný zbytek neděle.