Středeční monotónnosti

Středy jsou moje volné dny. Že to tak mám zejména kvůli dětem, by byla jen polovina pravdy. Nikdy jsem pět dní v týdnu nepracovala, od samého počátku mojí kariéry jedu ve čtyřdenním pracovním týdnu a vyhovuje mi to. Nicméně co máme děti, jsou středy zasvěceny čistě jim.

Dokud byli oba mí potomci ve školce, byla to občas pěkná fuška. Nad tímhle nejspíš každá (minimálně každá druhá) česká máma obrátí oči v sloup, protože ty jsou se svými dětmi celé dny doma roky. Já jsem byla doma první tři až čtyři měsíce. A nechci říct, že mě ta miminkovská a batolecí fáze příliš nebavila, s kočárkem jsem nachodila kilometry, fyzičku jsem měla v top stavu, a znala jsem veškeré kavárny ve městě, navíc mi moje děti přišly roztomilé a neskutečně krásně voněly, ale teď, když už to nejsou jen němé duše, mi to přijde daleko větší zábava, přijde mi absolutně fascinující, co občas ty malé hlavičky vyplodí za myšlenku. Ale zpět k tématu. Středy se vždy nesly v duchu tvrdé rutiny. Snídaně - procházka - hraní si - odpolední spánek - hraní si - procházka - večeře - koupání a uspávání. A ano, hrát si jde na milion způsobů. Stejně jako jde chodit na různé procházky. Stejně jako jde dělat společně nějaké domácí práce, ale teď mluvím o čase, kdy dětem byl třeba rok a dva a půl roku. Dvě batolata. Prostě to za mě bylo jen hodně práce a úsilí, požitek menší (2/5 hvězdiček). Zpětně tohle pro mě byly časy, kdy jsem si kladla otázku, jestli to mateřství v sobě vůbec dostatečně mám. Ale teď už dokážu říct, že na vině byla moje interpretace mateřství, stejně jako moje představa, že to je vždycky zábava,

Pro každého rodiče, který je právě v téhle fázi a třeba se i cítí podobně, že ho to všechno víc vybíjí než nabíjí, bude líp. Čím jsou větší a chápavější, čím jde lépe vést diskuzi a vlastně si opravdu hrát společně, je všechno mnohem zábavnější. A počasí pomáhá taky. Když svítí sluníčko (nebo v našem případě aspoň příšerně neprší), jsme pořád venku. I když byl syn ještě kojenec a dcera pořád ještě nekoordinované batole, brala jsem je pořád na výlety. Na pláž, do lesa, do knihovny, na různé farmy. Já jsem se cítila líp, že jsem změnila prostředí, jinými slovy rozbila pocit monotónnosti, a pro děti to byly nové zajímavé podněty.

V současnosti moje dcera už chodí do školy (jsou jí čtyři), celé středeční dopoledne máme se synem jen pro sebe. Pořád pociťuju určitou monotónnost, ale už mi to nejspíš tolik nevadí. Navíc, když máte naráz ze dvou dětí zase na chvíli jen jedináčka, co vám budu, cítím se jako na dovolené (je to klišé, ale platí - jedno dítě žádné dítě, což teda oceníte a pocítíte, až jich máte víc). A taky jsem ráda, že mě má i můj druhorozený nějaký čas čistě pro sebe.

Možná to celé zní trochu zmateně a že přeskakuju, ale snažím se vysvětlit svoje emoce, svoje já jako rodiče. To, že by mě někdo automaticky nařknul z toho, že svoje děti vlastně nemám ráda, by mě nepřekvapilo. Tenhle názor slyším a cítím při každé návštěvě Česka, že nejsem dost dobrá máma, protože nejsem se svými dětmi doma. Paradoxně, anebo vlastně nejspíš ne, to téměř pokaždé vychází z úst mužů, co svoje děti neumí ani přebalit. Pro mě je to ale upřímně o tom, že se jako rodič pořád hledám, že v sobě mám na jednu stranu velkou, čistou lásku a odhodlání, a chci dělat všechno v jejich zájmu, taky se ve mně ale mísí moje nevole k monotónním činnostem, k rutinám, kterou mám ale odjakživa. Já jsem takový ten chaotic-good typ, s důrazem na tu chaotickou část. Neumím si představit moc nudnějších věcí než padesátkrát poslat zpět autíčko, po dvacáté za sebou přečíst stejnou pohádku, zpívat dokola tři písničky. Ale stejně to pro ně nakonec vždycky udělám. A to je pro mě můj svatý grál, že to stejně z lásky k nim vždycky udělám.