Očekávat neočekávatelné

Říct, že jsem unavená, by bylo podhodnocování situace, říct, že jsem úplně vyčerpaná, to už bych přeháněla. Noc proběhla nad očekávání dobře - nikdo nebrečel, nezvracel, ani mu netekla krev z nosu (to nás tak před pár dny vzbudil syn, když přišel a po vzoru Kill Bill zakašlal a krev tekoucí mu z nosu, co se mu už nahromadila i v puse, rozstřelil po celé ložnici). Nicméně uspávání bylo delší než dlouhé, a to vám nebudu lhát, po celém dnu péče o náš lazaret, jsem doufala, že všichni odpadnou rychle a já si budu moct užít chvíli samoty. Takže jsem potom byla nějakou dobu trochu vnitřně nabroušená. Ano, ano, malé děti, prostě s nimi je práce, úplní exotičtí mazlíčci, a rozhodně se na to za ně nezlobím, ovšem nic to nemění na faktu, že z toho můžu být taky někdy frustrovaná, když jsou moje potřeby ve stínu celé momentální situace na samém chvostu.

Ráno na druhou stranu začalo o poznání lépe. Manžel je pořád dost nemocný, ale už aspoň zvládl vyjít z ložnice. Na kolik byl duchem přítomný, bychom mohli vést debatu. Dcera vypadala už úplně zdravá, žádná teplota, jen trochu rýma. Ale doma jsem ji chtěla podržet ještě aspoň do středy. Syn je náš silný kus, takže ten mohl v pohodě do školky. Aspoň o jeden článek ke starání méně. A to se počítá.

Den probíhal klidně. Dokonce jsem si stihla přečíst i jeden nový komiks (miluju manga komiksy, objevila jsem je, když mi bylo asi jedenáct a od té doby se k nim pořád vracím). Manžel se po velkém ranním entré zase zavřel v ložnici a dcera dnes měla spíše povalovací náladu, takže jsme sledovaly různé pohádky a povídaly si. Když v tom odpoledne, už ze zdánlivě plného zdraví, začala strašně brečet a chytat se za ucho, teplota zase poskočila nahoru. Po rychlém vyzkoušení pár babských rad (jsem sice lékařka, ale moje mamka mě taky léčila slivovicí v uchu a různými zábaly a často mi to pomohlo, proto to jako rodič vždycky taky vyzkouším, už jen kdyby...), jsem se uchýlila k paracetamolu. Zanedlouho mi usnula v náručí, samozřejmě jsem seděla v té nejhorší možné pozici, takže mi hned zdřevěněly obě nohy a píchalo mě v kříži. To bude zase dlouhý večer, když si teď po čtvrté hodině dala šlofíka, ale hlavně, že zaspala tu bolest, na tom záleží.

Po vyzvednutí syna, vyvenčení psa, a nakrmení celé posádky, jsem si konečně mohla chvíli sednout. A pak asi padesátkrát vstát a přiskočit ke všem a všemu, kde jsem byla potřeba. Přes to všechno napětí a únavu to ale nejhůř snáší manžel, že nemůže s ničím pomoct, protože se teď cítí opravdu slabý. Většinou totiž děláme všechno tak nějak společně. Dva večery v týdnu je s dětmi i úplně sám, protože já už od pár měsíců syna takhle pracuju (holandský systém, někdy o tom napíšu víc), stejně jako je s nimi sám, kdykoliv si potřebuju odpočinout. Prostě je rodič stejným dílem, což mi přijde až zbytečné psát, ale jelikož kolem sebe pořád vidím modely, kde to tak není, tak to má pořád evidentně cenu zmínit. Samozřejmě, kdybych byla nemocná já, dělá tohle všechno beze slova on, a já bych se nejspíš cítila úplně stejně.

Ale teď už všichni spí. Nikdo neměl horečku. Nikdo nenaříkal žádnou bolestí. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že už se blýská na lepší časy.