Silný start

Pondělí ráno je moje oblíbená část týdne. Po naší ranní rutině a rozvozu dětí do vzdělávacích zařízení, mám celé dopoledne volné. Dřív jsem ho nerozumně vyplňovala úkoly a úklidem, teď ho věnuju sama sobě. Někdy odpočinku, často dlouhé sprše a malému domácímu wellness, nebo procházkám do různých kaváren. Tentokrát je to ale jinak. Máme doma ne jednoho, ale dva pacienty.

Dcera je nachlazená od minulého týdne. To nám napadlo deset centimetrů sněhu a celá země z toho byla dva dny absolutně paralyzovaná, nelétala letadla, nejezdily vlaky, zavíraly se školy. Jak to tak bývá, nějakou dobu se držela na pomezí mezi obyčejnou rýmou, tedy klasickým podzimně-zimním stavem, a totální chřipkou. K dnešnímu ránu se ale ručička vah přehoupla a dcera zůstala nemocná doma. Za běžných okolností by se nic nedělo, teda dělo, ale neslo by se to ve významu "not great, not terrible". Byla bych s ní celé dopoledne, pak bych jela na kliniku, a odpoledne by převzal otěže manžel (aneb jedna z velkých výhod homeoffice). Jenže se stala věc v naší domácnosti téměř nevídaná, ráno se vzbudil v horečkách i Tom. A můj manžel, když je nemocný, což bývá tak jednou za pět let, tak je opravdu nemocný, paralyzovaný, sotva schopný se postarat sám o sebe, ještě tak o ubrečené, bolavé dítě.

Týden jsem tedy začala zhurta. Před sedmou vyháním sebe i děti z postele (naší, protože tam každou noc přicestují), ranní kolečko osobní hygieny, oblékání (syn má i přes svůj nízký věk dost vyhraněný vkus, takže jsme ty ostře zelené ponožky prostě museli najít), snídaně, vezu syna do školky (dcera zatím čeká doma s manželem, který ale vypadá, že víc přítomný není než je), vracím se pro dceru, abych ji zavezla do školy, abych zjistila, že úplně bledá sedí vedle tatínka, nic nesnědla a rozhodně nevypadá, že by dneska mohla kamkoliv jít. Takže další změna plánu, jedu do lékárny a na pečivo. Až se vrátím domů, ještě skočím se psem. Venku samozřejmě prší a fouká. Vítejte v Nizozemsku. Přicházím zpět a jdu si dát snídani. Manžel mi tichým, nezdravým hlasem říká, že se omlouvá, ale že to dnes určitě nezvládne. Ne, že bych si to už nemyslela. Volám do práce, ať odvolají moje dnešní pacienty. Dávám si upomínku, abych odpoledne ještě dala vědět, jak to bude se zítřkem, to začínám na sedmou, takže nebude čas situaci vyhodnocovat až ráno. Manžel se odplouží do postele, nanosím mu tam veškeré vody, čaje, léky, jídlo a zavírám dveře. Dcera není fit, ale nechce ležet. Jakoby čtyřleté děti někdy chtěly. Chvíli se dívá na pohádku, abych konečně mohla dojíst snídani. Potom si chvíli hrajeme, chvíli kreslíme, chvíli skládáme puzzle. Je ukňouraná, což se jí nejde divit. Nakonec usíná na gauči. Svého pondělního ticha jsem se právě dočkala, ale nejspíš ne na dlouho, a rozhodně ne tak, jak bych si představovala. Dodělávám aspoň nějakou administraci, malé resty, které se mi už nějakou dobu hromadily. A za odměnu si dávám psaní. Večer na něj nebude čas a místo. Po veškeré rutině a uspávání nejspíš odpadnu na gauči, možná se podívám na nějaký seriál, možná budu scrollovat a hledat tu nejdokonalejší kabelku. Nebo si prostě jen půjdu lehnout, protože kdo ví, jaká nás čeká noc.

Myslím, že tohle někdy zažívají všichni rodiče. Chaos, nečekané změny plánů, odvolávaní kalendáře, péče o ostatní členy domácnosti, krizové upozadnění sebe až na poslední místo. My už jsme v tom s manželem sehraní. Se vzdáleností 1200km nemůžeme čekat, že by na víkend, na tož tak na odpoledne přijela nějaká babička. Ale nikdy by mě nenapadlo si na to stěžovat, mluvit o tom ano, stěžovat si ne. Tohle je moje realita, moje rodičovství 101.